Zavřít

Přihlášení do systému.


Přihlášení

Přednášky pro veřejnost

Padevet

Sdružení historiků České republiky - regionální pobočka Liberec

shcr logo zluta koule

SVUČ - 2016

BÝVALÍ SPOLUOBČANÉ

Průvodce po stopách německy mluvícího obyvatelstva v Liberci

Vznik Československé republiky v roce 1918, která byla koncipována jako národnostní stát Čechů a Slováku většina německy mluvících obyvatel nepřijala s nadšením. Ke zlepšení situace došlo ve 20. letech, kdy se některé německé politické strany přihlásily k aktivistické politice. Jejich snaha byla korunována úspěchem, když v roce 1926 vstoupily do vlády. Pozitivní trend 20. let byl přerušen hospodářskou krizí, která spolu s nástupem Adolfa Hitlera k moci přispěla k výrazné radikalizaci reprezentované především SHF (později SdP). Mnichovská dohoda, vznik Slovenské republiky a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se staly neblahou předzvěstí osudu, který původní německy mluvící obyvatele po ukončení války čekal.

V čele liberecké radnice stál před okupací demokrat a liberál Carl Kostka. Tento muž prosazoval především protirasovou politiku a snažil se o udržování a posilování dobrých česko-německých vztahů. Během druhé světové války se ale město stalo baštou nacionálního socialismu. Masově se tu podporovaly nacistické myšlenky a Liberec se stal střediskem Říšské župy Sudety pod vedením Konráda Henleina.

Otázka osudu německých obyvatel původního Československa byla jednou z klíčových, kterou se londýnská exilová vláda zabývala. Od roku 1943 bylo jasné, že dojde k jejich vysídlení. Mezinárodně došlo ke schválení transferu až na Postupimské konferenci v srpnu 1945. V té době již intenzivně probíhal tzv. divoký odsun, během něhož bylo z Československa vyhnáno mezi 800 000 až 1 000 000 osob. První transport v rámci legálního tzv. postupimského odsunu vyjel v lednu 1946. Celkově opustily Československo zhruba 3 000 000 německy mluvících obyvatel. Proces vysídlení doprovázela zvýšená míra násilí a brutality. Všeobecně uplatňovaný princip kolektivní viny vedl k zjednodušenému a všeobecně přijímanému obrazu, že každý Němec je nacista.

SÍDLO REVOLUČNÍCH GARD, Jablonecká ulice č. 22

            Při pohledu na Goltzovu vilu v Jablonecké ulici by zřejmě málokoho napadlo kolik bezpráví a násilností zde bylo v prvních poválečných měsících spácháno na německých obyvatelích Liberce. Původní majitel, továrník Otto Goltz, byl brzy po obsazení pohraničí
v roce 1938 kvůli svému židovskému původu z vily vystěhován a budova následně po celou dobu 2. světové války sloužila jako služebna SS. Po osvobození v roce 1945 si ji za svou úřadovnu vybral policejní oddíl Revolučních gard.

            Skupina Revolučních gard z Mladé Boleslavi pod vedením Pavla Hložka dorazila do Liberce kolem 20. května 1945 a její členská základna postupně rychle narůstala. Pavel Hložek ustanovil při své skupině zvláštní oddíl v civilu pro činnosti charakteru policejních úkonů jako byly domovní prohlídky, zatýkání osob, apod. Zřídil tedy policejní oddíl, jehož vedením pověřil Rudolfa Rokose z Mladé Boleslavi. Okamžitě po svém ustanovení začali rokosovci terorizovat německé obyvatelstvo. Zcela si přisvojili práva bezpečnostního úřadu – prováděli všechny policejní zajišťovací, bezpečnostní a vyšetřovací úkony bez omezení, osoby předváděli, vyslýchali, zatýkali a podle svého uvážení propouštěli. Členové oddílu svého postavení často zneužívali pro vlastní obohacení, týrali a stříleli Němce jak ve své úřadovně, tak přímo na ulicích. Skupina se svým počínáním brzy zcela vymkla kontrole nadřazených institucí.

            Ve sklepě vily v Jablonecké ulici si oddíl zřídil provizorní vězení, v němž bylo při jeho likvidaci nalezeno 13 uvězněných osob. Jednalo se jak o muže, tak i ženy. Za dobu své činnosti policejní oddíl zatkl 100 osob, z nichž 34 předal řádnému jednání ředitelství Národní bezpečnosti, 48 osob propustil, 3 zemřely a 1 osoba byla dodána do nemocnice. Po některých zadržených paralelně pátraly legální bezpečnostní sbory, ale marně, neboť policejní oddíl své aktivity pečlivě tajil.

Výslechové postupy oddílu často doprovázelo hrubé porušování lidských práv a nelidské týrání zadržovaných osob. Vězni byli tlučeni pěstmi, holemi či důtkami, docházelo na vrážení vidliček pod nehty, což mělo vynutit doznání i na těch nejsilnějších jedincích. Výslechy byly nejčastěji vedeny v souvislosti s domnělou spoluúčastí zadržených na akcích Wervolfů, k nimž však většinou chyběly jakékoliv důkazy. O hrubém zacházení s vězněnými lidmi vypovídaly krvavé stopy nalezené na stěnách vyšetřovací místnosti a také jména tří zadržených, kteří ve zdejším sklepení nalezli smrt. Doktor B. Werner zemřel na následky mrtvice. Členové policejního oddílu ho obviňovali z operativního odstraňování tetování členům SS, které dokazovalo jejich příslušnost k této organizaci. Další dva muže, Ottu Blasiho a Gustava Benesche, zde členové oddílu na rozkaz Rudolfa Rokose popravili kulkou z revolveru. K jejich zadržení došlo na základě domovní prohlídky, při které u nich rokosovci nalezli zbraně. Těla obou popravených následně tajně převezli do libereckého krematoria ke zpopelnění. Policejní oddíl měl mít údajně také spojitost s únosem antifašisty ing. Rudolfa Rottera, jenž zmizel ze svého bytu v Ehrlichově ulici a podle všeho náležel ke skupině 17 Němců vyšetřovaných právě Rokosovým oddílem. Rokosovci zadržené Němce v červnu 1945 předali do rukou bojové skupiny Skuteč, která je následně zlikvidovala. Skupina Skuteč působila ve Frýdlantském výběžku a její činnost doprovázela zvýšená míra násilí a represí.

O počínání policejního oddílu Rudolfa Rokose neměli jeho nadřízení tušení, neboť ho před nimi pečlivě utajoval. Na oddíl a jeho chování se však přesto dochovala stížnost, kterou adresoval představitel městského sekretariátu KSČ přímo generálnímu tajemníkovi do Prahy. Ač byly nakonec Revoluční gardy nařízením Ministerstva národní obrany v půli července 1945 rozpuštěny, Rokosův oddíl v Liberci i nadále svévolně a bez jakéhokoliv pověření operoval. Svou nezákonnou existenci zakrýval tím, že k razítku s nápisem Policejní oddíl Revolučních gard - velitelství Mladá Boleslav, připojoval speciální doložku Politicko - zpravodajský oddíl při Ministerstvu vnitra. Oddíl operoval rovněž v okrese Jablonec nad Nisou, a to i v době, kdy zde již fungovaly řádné policejní složky.

K definitivnímu ukončení jeho činnosti došlo přímým zásahem ředitelství Národní bezpečnosti v Liberci. Členové policejního oddílu byli společně s Rokosem dodáni do soudní vazby, avšak trestní řízení vedené proti nim bylo v říjnu 1945 zastaveno a jejich činy byly ponechány bez potrestání.

SPRAVEDLNOST VE VLASTNÍCH RUKÁCH, Soukenné náměstí

Situace v Liberci byla několik dní po osvobození stále ještě velmi chaotická. Ve městě se často ozývala střelba, mezi lidmi panoval chaos a nacházelo se mezi nimi stále ještě mnoho zbraní. Kromě velkého množství Čechů z vnitrozemí přicházeli do Liberce v průběhu května roku 1945 také ozbrojení vojáci, stejně jako příslušníci Revolučních gard a dalších oddílů. Na Němce se začala vztahovat mnohá nařízení a omezení. Také ze strany Revolučních gard, které si vysloužily přízvisko „rabovací“, začalo ve městě docházet k různým násilnostem. Jednalo se hlavně o rabování, okrádání, bití, apod.

K jedné z největších akcí Revolučních gard namířené proti německým obyvatelům Liberce došlo 22. května 1945 na Soukenném náměstí. K události se dochovala jak česká, tak německá svědectví, která jsou ve své podstatě téměř totožná, liší se pouze počtem obětí.

            Jeden z anonymních svědků popisuje celou událost takto. V časných ranních hodinách (asi kolem sedmé hodiny) 22. května byli všichni němečtí muži žijící na Soukenném náměstí vytaženi ze svých domů. Zadrženi byli dokonce i Němci, kteří tudy šli právě do práce. Všechny tyto osoby se musely vysvléci do půli těla a stát s rukama nad hlavou a obličejem natočeným ke zdi domů. Celou scénu doprovázela prudká střelba, které padlo za oběť šest Němců. Mezi mrtvé se připletl i vrátný nemocenské pokladny, který v tu chvíli náhodou vycházel z domu. Zbývající muže stojící u zdi pak gardisté hrubě bili a později je měli také zastřelit. Záminkou pro tuto akci mělo být údajné zastřelení nebo zranění Čecha Němcem. Mělo se jednat o příslušníka Revolučních gard, který se právě nacházel v kavárně Winkler na Soukenném náměstí (dříve kavárna Nisa). Akci ukončil až příjezd sovětského velitele města Lykova, který nařídil svým vojákům, aby Čechy, zúčastněné na zločinu, zatkli.

            Svědectví dalšího účastníka incidentu, Emila Breuera, se s předchozím téměř shoduje, odlišuje se pouze počtem obětí. Podle Breuerových vzpomínek zahynuli pouze dva muži a zadržovaní Němci měli být navíc okrádáni o punčochy a boty.

Přímý svědek události Richard W. Eichler byl obyvatelem Hodkovic nad Mohelkou.Jelikož v té době měli Němci zakázáno používat hromadných dopravních prostředků, vydal se hned po skončení zákazu nočního vycházení do Liberce na kole. Pří vjezdu na Soukenné náměstí ho překvapily výstřely. Seskočil proto z kola, mezitím ho však spatřila soldateska, která uzavřela náměstí. Musel odložit kolo a přiřadit se k větší skupině lidí, žen a starých mužů. Někteří z nich byli ještě v nočním úboru. Podél kolony chodil velitel akce v uniformě a pokládal hrubé otázky, na které však neočekával odpověď. Když mu Eichler ukázal přihlašovací list vydaný v Hodkovicích, muž se ho otázal, co pohledává v Liberci. Eichler mu sdělil, že je raněn a přijel se nechat do Liberce ošetřit. Velitel se však mezitím vzdálil a adjutant se ho zeptal, kde přesně je zraněn. Eichler uvedl střelu do stehna, načež se velitel otočil a prohlásil: „Nech ho, ten dostane ještě jednu kulku do břicha“. Opodál již „pracovala“ další část skupiny. U zdi vedle lahůdkářství Körber (v místech dnešní Modré pyramidy) byl jeden muž zasažen salvou z automatické pistole. Eichler zpozoroval, že kousek od něj jsou jednotlivé osoby posílány pryč. Připojil se k jedné takové skupince, která šla směrem k Schückerstrasse (dnešní Pražská ulice), a to mu nejspíše zachránilo život. Následně se uchýlil do obchodu strýce svého spolužáka Waltera Horna, kde se setkal s mladým knihařským tovaryšem, který vzrušeně vyprávěl o stejném zážitku a o tom, jak celou akci ukončil velitel Rudé armády.

K události existuje také svědectví jednoho českého účastníka, pana J. R., v té době příslušníka Československé stráže Liberec, která zde vykonávala strážní službu společně s Rudou armádou. K incidentu došlo dle jeho vzpomínek takto. V noci z 21. na 22. května mělo dojít k zastřelení mladého člověka, který přijel do Liberce přejímat hudební školu. Jednalo se nejspíše o J. Malého, třiadvacetiletého studenta konzervatoře, kterého Revoluční národní výbor pověřil převzetím hudební školy, nacházející se v místech dnešního paláce Dunaj. Příslušníci Čsl. stráže byli o celém incidentu informováni, stejně jako o údajných akcích ozbrojených Němců, kteří měli v Liberci řádit. Z toho plynul příkaz k velkému zátahu, kterým měli projít všichni, kteří budou v tu chvíli procházet středem města. Velení Čsl. stráže nepodléhalo velení Pavla Hložka, velitele Revolučních gard, ale došlo mezi nimi ke společné domluvě. Na Soukenném náměstí byl vytvořen kordon a všichni lidé, bez ohledu zda mají na paži bílou pásku nebo ne (tehdejší označení Němců), se museli při průchodu legitimovat. Pokud se někdo jevil jako podezřelý, byl to člověk vojenského věku, pak ho revoluční gardisté přinutili, aby se vysvlékl ze saka a košile, načež na jeho levé paži hledali tetování dokazující příslušnost k oddílům SS. Skupina pana J. R. kontrolovala lidi v úzké ulici, kterou jezdila tramvaj směrem do Rochlic. Revoluční gardisté mezitím vytřídili skupinu mužů, kterou postavili na Soukenném náměstí mezi výkladní skříně. Uprostřed náměstí, na trávníčku, leželi muži u lehkých kulometů. Selektovaní Němci před nimi stáli s rukama nad hlavou, a když některému z nich ruce klesly, muži u kulometů vypálili. Takto zde podle pana J. R. zastřelili tři nebo čtyři Němce. Mezitím dorazil sovětský velitel města Lykov, který velitelům Revolučních gard a Čsl. stráže nařídil, aby akci okamžitě ukončili, mrtvoly naložili a odvezli. Tím celá akce na Soukenném náměstí skončila.

Ač se jednotlivá svědectví rozcházejí v celkovém počtu obětí, v tom nejpodstatnějším, v popisu celé události, jsou naopak téměř shodná a dokládají tak jeden z velmi brutálních zásahů proti obyvatelstvu německé národnosti v Liberci, ke kterým docházelo v prvních poválečných měsících ze strany Revolučních gard.

MÍSTO VYVRAŽDĚNÍ RODINY ATIFAŠISTY ROTTERA, Ehrlichova ul. č.26

     Dne 20. června roku 1945 došlo v dřívější Ehrlichově ulici (dnešní Matoušova ulice) v domě č. 26 k tragické události. Přibližně v jednu hodinu v noci vnikli do domu neznámí pachatelé a zavraždili všechny zdejší obyvatele. Ve zmíněnou dobu se zde nacházely jen samé ženy a tři malé děti. Nejmenšímu z nich nebyly ani tři roky. Nepochopitelnému řádění neznámých útočníků neunikl nikdo z nich.

     Zavražděni byli Marie Kaiserová (nar. 1913), Marie Streubelová (nar. 1914) a její děti - Ingrid (nar. 1939), Hannelore (nar. 1943) a Jan (nar. 1940), dále Emilie Rotterová (nar. 1896) a Alžběta Rotterová (nar. 1923). Nejstarší ze zavražděných žen byla matka Emilie Rotterové Emillie Messnerová (nar. 1872). Jmenované osoby uškrtili šňůrou od elektrického vedení s výjimkou Emilie Rotterové, která zemřela na následky úderu sekyrou do hlavy. Jedno z těl mladé ženy pak vyšetřovatelé nalezli ve vaně.

     Těsně před tímto incidentem byl z bytu odveden neznámými muži manžel Emilie Rotterové, antinacista Ing. Rudolf Rotter. I když bezprostřední vyšetřování jeho únosu i osminásobné vraždy zůstalo bez výsledků, po nějaké době se začalo oprávněně poukazovat na příslušníky policejního oddílu Revolučních gard pod vedením Rudolfa Rokose. Na základě svědectví se hovoří, že únosci Rottera předali do rukou mužů z bojové jednotky nazývané Skuteč, vrahů, kteří „očišťovali“ Severní Čechy od „německého živlu“ pácháním vskutku děsivých činů.

     Jednotka Skuteč vznikla sloučením původně partyzánských oddílů. Skládala se ze sedmi čet a počet jejích členů se pohyboval kolem tři sta mužů. S jejich činností je spjata celá řada excesů. Vedle domovních prohlídek a zabavování zbraní se vážně hovoří o neoprávněných tvrdých zásazích proti německému obyvatelstvu a dokonce celé řadě hromadných poprav. Stejný osud potkal i Ing. Rudolfa Rottera, který se přibližně ve stejné době, kdy byli zavražděni jeho drazí, sám stal obětí jejich nenávisti. Společně s dalšími šestnácti Němci jej zastřelili poblíž Smědavské chaty. Jejich těla byla pohřbena do hromadného hrobu.

MIMOŘÁDNÝ LIDOVÝ SOUD v Liberci, legální vypořádání s německy mluvícím obyvatelstvem

Mimořádné lidové soudy (MLS) byly zavedeny za účelem potrestání nacistických zločinců v prvních poválečných letech. Jednalo se o soudy de facto stanného charakteru, jejichž úkol spočíval v potrestání válečných zločinců, zrádců a kolaborantů.

Roku 1945 byl prezidentem republiky Edvardem Benešem vydán dekret č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, tzv. velký retribuční dekret. Trestány byly zločiny proti státu, kolaborace, udavačství, vraždy, apod. Proti rozsudku MLS neexistovalo odvolání.

Na území českých zemí existovalo v letech 1945-1948 celkem 24 takových soudů, jeden z nich se nacházel v Liberci v budově věznice Krajského soudu v Liberci. Ta byla vystavěna v druhé polovině 19. století a patřila mezi moderní stavby své doby. Koncipována byla účelně a funkčně. Vedle prostoru samotného soudu zahrnovala také vězeňské prostory pro vazbu a výkon trestu.

V rámci tzv. velké retribuce bylo na území českých zemí odsouzeno téměř 20 tisíc osob z toho přibližně 700 k trestu smrti. Před libereckým MLS bylo projednáno 1400 případů, 8 osob si vyslechlo odsuzující rozsudek trestu smrti (z toho 7 osob bylo německé národnosti).

Jednání před MLS vykazuje celou řadu sporných momentů (př. nemožnost odvolání). Přesto můžeme konstatovat, že před těmito soudy stanula celá řada reálných válečných zločinců a kolaborantů. Setkáváme se ale i s kauzami velice spornými.

Velmi sledovaným procesem byla kauza s J. W. Liebiegem, libereckým továrníkem. Ten byl obviněn z propagace a podpory nacismu a spolupůsobení při výkonu nařízení o nucené práci ve prospěch válečného úsilí Německa. Češi měli být v jeho továrnách utlačováni. Nedostatek důkazů vedl soud k vynesení rozsudku pod základní sazbou, a to 16 měsíců vězení a ztrátu majetku. V případě tohoto továrníka se pravděpodobně jednalo o odplatu či vyřizování účtů, a tudíž lze tento případ také považovat za bezpráví páchané na obyvatelstvu německé národnosti a především je ukázkou diskreditace místních elit, jejímž cílem bylo zmenšení jejich vlivu.

Jsou tu i případy spravedlivě odsouzených. Např. Wenzel Celba, německý rolník, který byl obviněn z únosu člověka. Na tajné schůzce německých nacistů bylo rozhodnuto o únosu komunisty Ferdinanda Webera. Celba jednoho večera Webera vylákal z domu pod záminkou, že se sousedovi telí kráva. Hned jakmile Weber vyšel z domu, byl za pomoci Celby zatčen a odvezen k hranicím, kde byl předán jednotkám SS a následně internován v koncentračním táboře Dachau a později Sachsenhausen. Weber se po válce dostal na svobodu a proti Celbovi svědčil u soudu. Celba celou věc nejdříve popíral, ale to soud nevzal v úvahu. Byl označen za iniciátora celé akce a 19. prosince 1946 ve 14:00 popraven na dvoře věznice Krajského soudu v Liberci. Je jedním z odsouzených k trestu smrti.

Jedinou ženou odsouzenou k absolutnímu trestu byla Česka Anna Suchochlebová. Jejím proviněním bylo udavačství, ovšem ne z ideologických důvodů, ale pouze z obyčejné lidské závisti. Tato paní udržovala zpočátku přátelské styky s rodinou Matějkových, kdy pracovala v jejich obchodě. Po čase ovšem vznikaly spory a Suchochlebová slíbila pomstu. Udala pana Matějku gestapu, který byl pak následně zatčen a uvězněn a spolu s ním i někteří jeho zákazníci a známí. Suchochlebová byla za tento čin zatčena a na náměstí Edvarda Beneše ukazována jako udavačka. U MLS pak byla odsouzena za udavačství (udala celkem 11 osob) a nebezpečné vyhrožování k trestu smrti, který byl proveden 20. prosince 1946.

„Poslední Štace“ před odsunem, Oblastní sběrné středisko Liberec, na tzv. Výstavišti

V realizaci plánu vysídlení osob považovaných za Němce sehrávala klíčovou roli Oblastní sběrná střediska. Jednalo se o táborová zařízení, v nichž měli být shromažďováni Němci před samotným transferem do jedné z okupačních zón Německa. Střediska zároveň sloužila jako zásobárna levné pracovní síly a v některých případech i k internaci osob, u kterých se předpokládalo postavení před MLS.

Jedno z nejdůležitějších Oblastních sběrných středisek se nacházelo v Liberci. V květnu 1945 bylo zřízeno v prostorách bývalého tábora, které za doby okupace využívala pracovní organizace TODT (organizace budující vojenská stavební zařízení) a před koncem války zde byl tábor pro francouzské zajatce. V těchto místech byl zřízen tábor na tzv. Výstavišti, který svou kapacitou záhy nedostačoval a tak byla na podzim 1945 uvedena v činnost jeho pobočka ve Stráži nad Nisou.

O životě v táboře existují mnohá svědectví pamětníků, která jsou zapsána v tzv. Bílé knize (soubor svědectví). Jedním z nich je Emil Breuer, který sepsal svědectví o svém zadržení ve věznici v Jablonecké ulici. Zde podstoupil kruté výslechy, které prováděl samozvaný policejní oddíl Rudých gard a poté byl v roce 1947 převezen právě do tábora na tzv. Výstavišti. Poměry zde popisuje jako dobré.

Svědectví o podobě a chodu tábora představují kresby Alfreda Kindermanna. Jedná se o pět kreseb a několik básní, které zachycují každodenní život v táboře. Kindermann byl odsouzen MLS v Liberci za propagaci nacismu a byl odsouzen k odnětí svobody na 15 let.

Podmínky života v táboře popsala také jedna žena Evelyn Frenzel-Hector. Ta podává svědectví o tom, jak po příchodu do tábora byly Němcům odebrány různé věci a důležité dokumenty a cennosti, vzpomíná na to, jak byli v táboře biti za pomalou práci.

Tábor na tzv. Výstavišti patřil mezi nejdéle fungující zařízení tohoto typu v Československu, jeho činnost byla ukončena až v březnu 1952. Zatímco na počátku sloužil především k internaci osob z Liberce a okolí, od roku 1947 zde byli umisťováni lidé z celého Československa. Podle současných poznatků bylo přes liberecké oblastní středisko vysídleno téměř 60 tisíc osob. Jejich konkrétní čísla se však liší, a proto nelze určit přesný počet transferovaných osob. Většinou se jednalo o ženy, děti a staré lidi.

prezentace