Publikace

Fontes Nissae - Prameny Nisy jsou recenzované periodikum, které vychází od roku 2000 a na jehož vydávání a podobě se od roku 2012 podílí osm regionálních institucí. Periodikum představuje odbornou publikační platformu zaměřenou na oblasti historie, památek a umění, přičemž pojítkem je především region, chápaný nikoli úzce na Liberecko a Jablonecko, ale s ohledem na záběr zainteresovaných institucí vnímaný volněji, jako celá oblast dnešního Libereckého kraje s logickými přesahy v rámci historických vazeb a souvislostí.

Vydavatelem periodika je Technická univerzita v Liberci, katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické. Na podobě Fontes Nissae se dále podílejí Krajská vědecká knihovna v Liberci, Městské muzeum v Železném Brodě, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeské muzeum v Liberci, Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou a Státní okresní archiv Liberec.

Fontes Nissae vycházejí dvakrát ročně. Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215.

Druhá desítka studentských konferencí v oboru historie se završila v Liberci na jaře 2015. Hostitelkou se stala zdejší Katedra historie Fakulty přírodovědněhumanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Ke zdárnému průběhu jednání přispěli děkan jmenované fakulty, pan doc. RNDr. Miroslav Brzezina, CSc., a ředitelka Krajské vědecké knihovny v Liberci, paní Mgr. Blanka Konvalinková. Zájem o jedinečnou vědeckou akci projevilo i Statutární město Liberec, jež reprezentoval náměstek pro školství a kulturu, pan PhDr. Mgr. Ivan Langr. Za podporu přípravy odborného setkání děkuji kmenovým pracovníkům katedry historie a jejímu vedoucímu, panu doc. PhDr. Jaroslavu Pažoutovi, Ph.D.

Ani dvacátý ročník přehlídky studentských prací nepředstavoval ve svém celku významnou změnu od posledních let jedinečné celorepublikové soutěže, mimořádné v oblasti historických věd. Opět jsme viděli a slyšeli mladé lidi velmi zaujaté „svým“ tématem, vesměs dobře zorientované ve studované a prezentované oblasti; znovu se objevili o sobě i o druhých kriticky smýšlející a promlouvající jedinci, jejichž badatelské výkony jsou pozoruhodné, byť se samozřejmě liší metodami a zpracováním. V zastoupení témat jsme však byli svědky zajímavé odchylky od minulých let, totiž skutečnosti, že žádný příspěvek se netýkal přímo dějin starších než (raně) novověkých. Oproti předchozím soutěžním ročníkům se pouze dva badatelé zaměřili na „krátké“ dvacáté století.

Dvacet let znamená jednu novou badatelskou generaci, historické obory nevyjímaje. Začalo se o ní hovořit už po VIII. sjezdu českých historiků v Hradci Králové v roce 1999, kde kritickým slovům o minulých desetiletích české a československé historiografie od několika více či méně čerstvých absolventů univerzitních studií historie čelili tehdejší koryfejové historických věd. Od prvního ročníku CSVK v roce 1995 se do povědomí historické obce v České republice otiskla jména těch mladých badatelek a badatelů, které a kteří si označení „historička/historik“ vydobyly/-i jak obvykle očekáva( tel)nou účastí na konferenčních jednáních, výzkumných projektech, v redakčních radách specializovaných časopisů, tak především odbornými výkony v podobě monografií, sborníků či objevných studií, jimiž se dokazuje skutečný přínos vědnímu oboru, sice populárnímu i v široké veřejnosti, avšak náročnému znalostně a leckdy významně vstupujícímu i do soukromí všech, kdož svůj život zasvětili obcování s múzou Clió a jimž nevadí, že jedinou odměnou za odborné výkony bývají spokojené posluchačky a posluchači, čtenářky a čtenáři a v lepším případě jistý vědecký respekt v podobě celoživotního „pomníčku“ – hesla v bio- a bibliografickém Lexikonu českých historiků. Jde možná o důkaz, že známé rčení lze trochu obměnit: Omnia vincit labor…

Celostátní soutěž v oboru historie tiše, avšak jistě přechází do třetí desítky svého trvání a do druhé badatelské generace. Je příznačné, že do ní vstupují už ti studující, kteří se narodili a vyrůstali se svobodných poměrech po roce 1989, a které do oborového klání připravovali někdejší soutěžící, a sice studenti a studentky z devadesátých let dvacátého století. Nejde tu jen o vědomí velkého závazku vůči dávným či nepříliš vzdáleným generacím historiků, ale také o velmi radostnou zvěst, totiž o to, že se můžeme těšit nejen na nové výsledky výzkumů nejrůznějších historických údobí, ale i na další pokolení, které bude „náš“ obor rozvíjet a obohacovat i tehdy, až odejdeme za svými předchůdci a proměníme se v pouhou stále matnější vzpomínku svých žáků, studentů a přátel. Sic transit gloria mundi…